CAUSA VISACÍ ZÁMEK
Je tomu už patnáct let, co Spojeným královstvím zahřměla mohutná punková detonace, která vyplavila na povrch veškeré špíny a svinstva, do té doby zdařile ukrývané konzervativním systémem země.
Tak si myslím, že je čas křičet
nevěřte nikomu, komu je přes deset
Souběžně s tímto stavem se do slepé uličky dostávala i celá pop-music. Gramofonové společnosti si pěstovaly své již zaběhlé hvězdy (stálice), staraly se především o svá tučná konta, společenskou prestiž a do začínajících se jim investovat nechtělo. Toto krátkozraké mamonářství vedlo postupně k tragickému výsledku, na jehož konci bylo na gramofonovou desku nahlíženo jako na nikoli umělecký výtvor, ale jako na pouhé spotřební zboží. Kvalita se přestala posuzovat kulturní hodnotou díla, ale povrchním měřítkem prodejnosti.
Zaběhlá liga popových a rockových dinosaurů se stěhovala z klubů do velkých amfiteátrů a na stadiony, a tím se i víc vzdalovala bezprostřednímu kontaktu s publikem. Cesta hudebního byznysu zavedla tyto interprety z dosahu mladých lidí, energie a vitalita byly zaměňovány zastále komplikovanější a odtažitější sound. Vznikla propast, kterou se jen málokomu ze začínajících mohlo podařit bez kompromisů přeskočit.
Dokonalost a hvězdnost šlechtěných stars jen prohlubovaly mindráky začínajících muzikantů, jejichž počáteční ctižádost se vytrácela. Cítili, že nemohou konkurovat, že se o ně nikdo nepostará, že jim šanci nikdo nenabídne, že jsou v podstatě předem odepsaní. Vždyť jen málokdo z nich měl šanci postavit se na vlastní nohy. To vše mělo za následek postupné odumírání klubové scény. Takováto situace ovšem nemohla trvat věčně. Aby se však toto vakuum dalo odstranit, k tomu bylo zapotřebí pořádné vzpoury, rozuměj nového hudebního stylu, nové mody.
já plivu sem tam na chodník, myslím, že se něco stalo
velkej hudební svět odradil už moje sympatie
a každej, koho potkávám, už od rána pije
Objevily se první kapely - Sex Pistols, Damned, Buzzcocks, Clash, Stranglers, v druhé vlně následovaly - Exploited, U. K. Subs, Anti Pasti, Chelsea, GBH. Doprovázela je bizarní moda. Lidé si na sebe ve smyslu tzv. antimody navlékali ty nejbanálnější a nejnevkusnější hadry. Cáry oděvů ze smetišť, uniformy, spodní prádlo, pytle od čehokoliv, brakový textil, předválečné kostýmy, to všechno pospojovali buď spínacími špendlíky nebo řetězy. Vlasy si odbarvovali nejrůznějšími barvami, načesávali a tužili je do tzv. kohoutů (cherokee). Prostě, čím větší křiklavost a hrůzně strašidelný vzhled, tím lépe. Tento záměrný provokační primitivismus byl obsažen i v punkové hudbě. Vulgární jazyk a jednoduchá hudební kostra byly hnacím motorem pro převážně monotonní skladby, vyznačující se především nadměrnou hlasitostí, agresivní brutalitou, diletantstvím a neumětelstvím povýšeným na novou kvalitu.
Téměř současně se punk začal projevovat v Americe. Zde však plnil roli nikoli destruktivní, ale spíše konstruktivní. Americkému stylu punku reprezentovanému kapelami typu Dead Kennedys, Ramones, Black Flag aj. se začalo říkat - hardcore. Zatímco punk chtěl okolní špatný svět zničit, ambice hardcore byly opačné, proti zlu bojovat. V obou zemích zaznamenala tato rebelie celkem solidní úspěch. Ač na politických systémech nemohla nic významnějšího změnit, alespoň hlasitě poukázala na setrvávající zatajované sociální problémy a dala prvotní impuls k jejich "občasnému" řešení. Z hlediska hudební historie má však punk mnohem důležitější význam. Především vrátil sebevědomí určitým vrstvám mladých lidí a vytrhl je zezhoubné nečinnosti. Dal na srozuměnou, že není ani tak důležitá hráčská instrumentální zručnost, jako spíše nápad, energie a image. - Cítíš, že máš co říct? Běž a neohlížej se na to, že umíš jen tři akordy -
ale já ho nechápu, proč tak strašně řve
tak chtěl bych mít sousedy punkový
co znaj ten neumětel kovový
ja bych s tou kapelou přijel k vám před dům
tam by ta kapela z plnejch sil zadula
aby si věděla, že už je sedm
Jakpak se zachová správec a správcová
až jim ta kapela zahraje TRADÁÁÁ
Nebude jináče, dají se do pláče
vždyť i ta správcová má ráda punkáče
Byl naplánován do Strahovského klubu na 7. 12. 1982 a původně měl být nejen premiérou, ale i derniérou. Nikdo z nich to totiž nebral moc vážně, šlo spíše o hec, o pokus o happening. Nácviku repertoáru obětovali dvě zkoušky, narychlo složili šestnáct písní a raději se věnovali propagaci, ovšem po svém " Vzhledem ke skutečnosti, že v Praze bylo kulturně v podstatě mrtvo, nebyl pro ně až takový problém rozšířit po městě fámu, že Visací zámek je naše absolutní punková špička. Ve stanovený den se koncert uskutečnil a zcela narvaný sálek aplaudoval nadšením. Jednoduché kytarové riffy, ostrý zvuk, divoká rytmika a provokující texty si získaly všechny přítomné. Úspěch naladil členy Visacího zámku natolik, že definitivně skončit se jim v tu chvíli nechtělo. Cítili, že mají co říci a že je třeba "něco" dělat. Navíc, doba jim byla v lecčems nakloněna.
Visací zámek: "Spousta lidí nám měla za zlé, že jsme se dali dohromady v době, kdy byly všechny kapely v podstatě zakázaný, a tudíž jsme neměli žádnou konkurenci. V tom ale nebyla z naší strany žádná kalkulace, byla to náhoda. Podařilo se nám trefit do potřeb posluchačů, do stylu, který tady nebyl, a tím si vytvořit jméno. Všude ve světě je důležité získat si jméno, a když se ti to podaří, tak pak už záleží jen na tobě, jak s ním naložíš, jestli si ho udržíš. Nám se zatím nikdy nestalo, abychom měli na koncertě prázdno. Sedm let jsme hráli zadarmo před plnými sály, často bylo vyprodáno. Získali jsme si své publikum, a navíc na nás chodí stále noví a noví lidé, většinou mladší generace. Stává se nám, že se setkáváme s dětmi původních posluchačů."
Svůj druhý koncert absolvovali na vyprodané Chmelnici v březnu roku 1983. Byl to onen měsíc, kdy soudruh Krýzl (copak asi dnes dělá ten všivák?) sepsal článek, kterým na dlouhou dobu postavil naši rockovou hudbu mimo hru. Během několika měsíců postupně zanikly Letadlo, Jasná páka, Pražský výběr " a najednou tu bylo pusto a prázdno.
"Nikdy jsme si nevytyčili žádnej program, nevznikli jsme jako programová kapela. Zcela spontánně jsme se dali dohromady a Visací zámek jsme od začátku podvědomě považovali za náš způsob protestu, provokace. Byla to naše reakce na konzumnost lidí, apředevším na politickou situaci. Děsně nás štvala vlna zákazů kapel, a to nejen punkových, ale i normálních, třeba ETC Vládi Mišíka. Máme pocit, že kdyby nebylo těch těžkých dob okolo roku 1982, asi bychom ani nevznikli, neměli bychom totiž důvod vzniknout. Takhle jsme to brali jako naši reakci na to, co se tady dělo."
Visací zámek onen rok temna přežil. Pečlivě zkoušel a trpělivou mravenčí prací si sjednával vystoupení. Sice jim většinu z nich na poslední chvíli zrušili, ale i přesto se jim několikrát podařilo si na veřejnosti zahrát. Zpravidla to bylo jen v malých zastrčených klubech, kde strach pořadatelů z konání podobných akcí nebyl až tak velký. Vrcholem jejich prvého období se stal únorový koncert následujícího roku, konaný na Žofíně ve velkém sále. Okolo tisícovky lidí zde dostali do extáze svou stále brilantnější punkovou smrští, která měla daleko do pouhopouhého kopírování anglických vzorů. Vsadili výhradně na vlastní tvář, na vlastní originalitu, a tím si získali srdce rockového fanouška. Právě onen koncert je stěžejním bodem v historii Visacího zámku.
"Všichni jsme věděli, že punk existuje, vědeli jsme, co znamená. Měli jsme to hudebně, nikoli textově, naposlouchaný. Sice jsme měli podvědomé vzory, např. Sex Pistols, ale šli jsme svou cestou. Vytvořili jsme si vlastní formu punku, tedy nikoli okopírovanou, ale naši vlastní image. Nosili jsme dlouhý huberťáky, černý brýle, pomádovali jsme si vlasy a vystupovali jsme v tom nejen na koncertech, ale i na veřejnosti. Naší specialitou bylo vydávání zvuku ovcí, bečeli jsme na kolemjdoucí a měli srandu z jejich měšťáckých reakcí."
leží a žere semínka
snad se jednou vyléčí
však naděje je malinká
Už se ani nehne
"Ta vojna nám dala hrozně zabrat. Rozhodila nás na dva a půl roku, během nichž jsme buď nevystupovali, anebo si pomáhali záskoky. Už i proto armádu jako velice svobodomyslní lidé naprosto nenávidíme a jako kapela zastáváme názor, že pokud armáda, tak vysloveně profesionální, tedy složená z dobrovolníků - žoldáků. Nesouhlasíme ani s tou civilní službou, je to sice pokrok proti komunismu, ale je to pořád jak ve středověku. Stále se snaží někdo někoho do něčeho nutit, znásilňovat ho."
Po dobu nepřítomnosti jednotlivých členů víceméně stagnovali. Vypomáhali si sice občasnými záskoky kamarádů (např. Jirka Pěchota a Áda Vitáček), kteří s nimi odehráli zhruba čtyři kšefty ročně, ale to bylo asi tak vše. Ono se ale víc ani dělat nedalo. Zřizovatelé jim vypovídali smlouvy a nepomáhaly ani změny názvů - Traktor, V.Z., které měly odvést pozornost a nechat kapelu v klidu.
"Ač jsme nebyli vysloveně protistátní kapela, brala nás StB jako potenciálního vnitřního nepřítele. Sice nějaké několikahodinové výslechy byly, ale jinak se její zájem obracel především na zřizovatele. Oni moc dobře věděli, že kapela nemůže fungovat bezzřizovatele, a tak vždy postačil jen nějaký ten telefonát."
Tušená všemocnost StB je největším nepřítelem kapely. Pořadatelé a zřizovatelé obávající se o svá "teplá" místečka se raději zbavují jakékoliv odpovědnosti. To není problém jen Visacího zámku, ale téměř všech rockových kapel tehdejších let. Haubertově partě, která se na podzim roku 1987 opět konsoliduje, začíná být jasné, že tu jde především o osobní statečnost jednotlivců a že se dá nátlakům StB vzdorovat, a to dokonce i s úspěchem. Koncem roku 87 nachází Visací zámek nového zřizovatele, a tím je UKVŠ ROH. Vedoucí paní Piherová je předem upozorněna na potíže, které nastanou, a je ochotna kapelu bránit. Společně zavádějí formuláře, na které si po koncertech nechávají potvrdit, že nedošlo k žádným výtržnostem, natož demolicím, a s nimi následovně odmítají lživá obvinění prezentovaná tradiční formou telefonátů. Tlak záhy povoluje a Visací zámek poprvé pociťuje určitou svobodu.
"I my jsme se otázkou emigrace zabývali. Každý z nás o ní jednotlivě přemýšlel a jednu dobu jsme dokonce zvažovali, zda neemigrovat kompletně. Plánovali jsme, že bychom venku pokračovali ve společném hraní, hráli po hospodách a tak."
Nastává i doba všeobecného uvolnění kultury. Koná se první Rockfest, Visací zámek vydává, byť se značnými problémy, první singl. Koncertní aktivita se zvyšuje, podaří se jim vyprodat i Lucernu a ještě před revolucí dostávají nabídku i na LP desku. Zájem projevil Supraphon, ovšem s tou podmínkou, že albu bude předcházet průzkumný singl. Jeho natáčení připadá na dny 25. a 26. listopadu 1989. Ve studiu panuje nebývalá nálada, a tak o své vůli natáčejí místo dvou hned pět písniček, které se později stanou základem jejich debutové LP desky. Z vydání singlu stejně jako ze spolupráce se Supraphonem však brzy sešlo, a tak se obracejí na nově vzniknuvší firmu Punc. V nákladu 40 000 u něj vydávají desku obsahující 13 starších i novějších písniček. Jsou mezi nimi i již zlidovělé "visáčské" evergreeny, jako třeba - Stánek, Traktor, Dopravní značky, Stromeček či Dáša.
"Hodně si v kapele rozumíme, hádáme se minimálně a nějaké ponorkové nemoci jsme nikdy ani nezažili. Je to zřejmě i tím, že všichni jsme společně chodili na stavební fakultu, takže sociologicky patříme k sobě. Máme podobné názory, protože nás formovalo stejné prostředí, měli jsme společnou cestu. Je v tom i velký kus náhody a štěstí. Důležité je, že všichni jsme schopni kompromisů, nikdo z nás nejde přes mrtvoly a vždycky se dohodneme."
Jsou spolu již téměř devět let. Nedávno jim vyšla druhá deska, kterou poznáte podle charakteristického obalu, několikanásobné zvětšeniny startek. Protentokrát obsahuje dokonce 17 skladeb, opět mapujících jejich předlouhou éru. Z těch nejznámějších bych jmenoval - Cigára, Vlastu, Maluje sele, Na náměstí Karlově, Kanárka či Mahulenu. Jak mi sami potvrzují, druhá deska se jim zdá vydařenější té první. Zvuk je kompaktnější, archaicky ostřejší a rychlejší. Měla by to být tečka za minulostí legendy našeho punk rocku.
"Že jsme nejstarší česká punková kapela, si sice uvědomujeme, ale žádný důraz na to neklademe, nestavíme na tom. Jsme reakční kapela, která reaguje na určité věci, na určité změny, ale pozor, politickou kapelou se v žádném případě necítíme. Nechceme lidi na koncertech nějak poučovat, snažit se je vést, to není naším cílem."
Všem je třicet, mají šest dětí, dva se už stačili rozvést a muzika je stále natolik baví, že o nějakém zakončení činnosti nechtějí ani slyšet. Za normální situace by ve svobodném státě měli za sebou už takových pět, šest, možná sedm desek. Vždyť už mají přes 130 písniček (!), a jak sami tvrdí, žádnou z nich nepovažují za špatnou. V lednu půjdou točit třetí desku (prý již samé nové věci), chtějí si udržet průměr čtyř koncertů měsíčně a rozhodně nechtějí slevit zesvé jevištní vitality.
"Zkoušíme jen jednou týdně, a to proto, že víc nepotřebujeme. Jsme už dost vyhraní. Naší současnou filozofií je méně zkoušet a mít o to větší chuť se vyřádit před lidmi. Takto mají naše koncerty větší drive, atmosféru. Základní je pro nás dostat se do laufu a vytvářet pohodu."
Čím to je, že se Visací zámek udržel tak dlouho na přední pozici naší rockové scény? Především tím, že vždycky tu byl pro lidi, nikoli jen pro sebe, že dokázal spojit komičnost některých crazy-textů s vážnými sociálně kritickými myšlenkami, že oboje se mu podařilo stmelit nepodbízivou a přitom líbivou rockovou hudbou a vítaným jevištním show a že vždy byl svůj. Když na vás někdo dělá boudu, zpravidla to poznáte. Visací zámek s námi hraje fér hru již téměř celé desetiletí a to je jeho největší přednost.
dokud pak nezemřel na rakovinu plic
a ještě když umíral
tak z posledních sil šlukoval
Tenhleten alkohol chlastal můj strýc
dokud pak nezemřel na cirhozu plic
a ještě když umíral
do hospody mě posílal
Tuhletu ženštinu fuckoval můj strýc
dokud pak nezemřel na sifylis
a ještě když umíral
ji z plna hrdla proklínal